Společné zdroje

Před několika lety jsem se setkal s Luzmilou Carpio, slavnou kečuánskou zpěvačkou z Bolívie. Za vlády Eva Moralese byla nějaký čas bolivijskou vyslankyní při UNESCO. Jeden známý doporučil mé ženě její gramodesku. Ta hudba se nás hluboce dotkla. O několik týdnů později jsem byl pozván na jeden biodynamický statek v jižní Francii. Večer jsem si ještě zajel na ekofestival, přičemž hostitelé mě poprosili, abych s sebou vzal jejich přítelkyni z Bolívie. Během jízdy jsme si povídali a já si najednou uvědomil: Vedle mě sedí žena, jejíž hlas na mě tolik zapůsobil! Vida, jak se člověk může seznámit… Později nám vyprávěla, že její matka podle zpěvu ptáků poznala, že navečer k nim zavítá host – bylo to samozřejmé soužití s duchovním světem. Konstatovali jsme další společné znaky našeho biodynamického přístupu a jejich kečuánské tradice, počínaje skutečností, že v obou je Země pokládána za živou bytost.

Přemýšleli jsme, jaký vztah bychom mohli vytvořit mezi v Evropě zrozeným biodynamickým zemědělstvím a kosmologickou tradicí Kečuů.

Oba proudy by se mohly navzájem obohatit. Luzmila vyprávěla, že mladí lidé už neudržují jejich tradice, touží po moderním životě a zavrhují přitom všechny spirituální základy. Setkání s lidmi, kteří v Evropě pěstují „moderním způsobem“ spirituální zemědělství, by mohlo mladé lidi podnítit k tomu, aby své tradice vzali vážně. A my, biodynamičtí Evropané a Evropanky, bychom z rostoucího uznání původních národů a jejich tradic získali větší legitimitu pro naše hledání duchovního přístupu v zemědělství.

I při jiných příležitostech jsem si povšiml, že zemědělci, kteří jsou úzce spjatí se zemí, v mnoha zemích světa, například v Indii, Togu nebo Argentině, touží po spojení se svými tradicemi a po spiritualizaci své práce. Jak se od sebe navzájem můžeme učit? Z tohoto důvodu jsme k zemědělskému zasedání v roce 2020 nazvanému Cesty k duchu v zemědělství2 pozvali zástupkyně a zástupce původních národů z celého světa.

Co jsou ony původní národy

Původní národy vystupují v průběhu dekolonializačního a emancipačního hnutí se snahou o sebeurčení a uznání. Nechtějí být jen trpěny či považovány za zajímavé výzkumné téma v oboru etnologie, nýbrž chtějí, aby je ostatní brali skutečně vážně. Jejich zástupci se proto aktivně účastní všech větších shromáždění, například nedávného kongresu UICN3 v Marseille. Anebo klimatické konference Spojených národů COP26 v Glasgow, kde Diaz Mirabal, příslušník kmene Wakuenai Kurripaco, zastupoval původní národy Brazílie, Bolívie, Peru, Ekvádoru, Kolumbie, Venezuely, Guyany, Surinamu a Francouzské Guyany a na tiskové konferenci řekl: „Jsem na COP 26 proto, abychom zajistili ratifikaci našeho návrhu, jak zachovat 80 % Amazonky naživu.

Jsme Amazonka pro život, jsme výkřik vzduchu, vody a lesních tvorů, jsme tady, abychom odešli s odpověďmi a opatřeními států.“ Představují zhruba 6,2 % světového obyvatelstva a pečují o 80 % biodiverzity na Zemi. Obývají 25 % celkové plochy pevnin.

Mnoho zemědělských postupů používaných na různých místech naší planety vychází ze zemědělství původních národů. Dnes už je dokázáno, že již více než deset tisíc let obdělávají téměř celou Zemi, třebaže dosud často panuje obecný kolonialistický názor, že původní národy, jako jsou například Aboriginci, zůstali na úrovni lovců a sběračů. Prováděly to velmi rozdílnými způsoby. Někdy velmi šetrně jako v amazonském lese, kde vědci teprve nedávno zjistili, že tento takzvaně nedotčený prales s největší biodiverzitou je ve skutečnosti kultivovaný les.

Výzkumnice Julia Wright z univerzity v Coventry6 představila na posledním vědeckém zasedání zemědělské sekce při Goetheanu další souvislosti mezi biodynamikou a tradicemi původních národů. Na jedné společné akci vyzvalo šestnáct zástupkyň a zástupců původních národů hnutí ekologického zemědělství k tomu, aby tyto postupy nevytrhávalo z kontextu, ale naopak poznalo světonázory, z nichž vycházejí a které staví na respektu k živým tvorům. Dále vyhlásili, že jen změna náhledu může vést k radikální proměně smýšlení, kterou naše doba tak naléhavě potřebuje. Těchto šestnáct zástupkyň a zástupců představilo ve svém provolání filosofické koncepty, které reprezentují široké spektrum jejich kosmologií. Což je pozoruhodný výkon!

Podstatné aspekty výzvy původních národů:

1. Přijmout jednotu člověka a přírody oproti modernímu stanovisku duality člověka a přírody.
2. Přijmout fakt, že vše je živé, místo dělení na mrtvé a živé.
3. Přijmout stálé hledání rovnováhy místo vysvětlování světa na základě dualismu dobra a zla.
4. Přijmout nutnost rozmanitosti jazyků, aby navzdory výlučné nadvládě angličtiny byla
5. zachována neobyčejná rozmanitost reality na každém místě.
6. Přijmout fakt, že lidé patří Zemi, nikoli Země lidem.
7. Přijmout fakt, že Země prochází cykly proměny a že smrt přináší nový život, místo tvrzení, že musíme zachránit umírající Zemi.

Společné zdroje

Srovnáme-li tyto základní koncepty s anthroposofickým, respektive s biodynamickým chápáním vztahu člověka a Země, jak to dělá Julia Wright, najdeme mnoho zajímavých podobností. Je tato příbuznost skutečně překvapivá? Copak tato substance, toto vědění nepochází ze stejných zdrojů? Rudolf Steiner stále poukazoval na to, že nic nevynalézal, nýbrž vědeckou metodou pozoroval v duchovním světě. Původní národy si rovněž uchovávaly a některé dodnes uchovaly kontakt s touto duchovní moudrostí. S biodynamickým přístupem je zde více podobností, než by si člověk myslel. O důvod více hledat k sobě cestu. Nejdůležitější podobností je skutečnost, že se pracuje se „skrytou polovinou přírody“ a nikoli jen s tím, co je fyzicky viditelné. Různí sociologové a antropologové z tohoto pohledu zkoumali biodynamické praktiky ve vztahu k hodnotám původních národů. Většinou při tom vycházejí z práce etnologa Philippa Descoly8, který žil u jihoamerických Ačuárů. Snažil se porozumět jejich světonázoru a na základě toho vytvořil teorii, která vychází ze čtyř různých ontologií (představ o bytí ve vztahu člověka a přírody): animismu, totemismu, analogismu a naturalismu. Ukázal, že základem naší dnešní civilizace je naturalismus. Jeho hypotéza říká, že na jedné straně je člověk, který žije v uzavřených společnostech, a na druhé straně jako něco cizího příroda.

Foto: Doubravka Štěpánka Hájková

Příroda je všechno, co je venku, co člověk může užívat a využívat, v čem se může toulat nebo co může také chránit. Ale není to místo, kde člověk žije. Člověk není součástí přírody. Naturalismus stvořil dualitu člověk–příroda. Descola podotýká, že ostatní tři ontologie člověka od přírody striktně neoddělují, a mají proto méně ničivé dopady na živé bytosti než naturalismus. Jean Foyer ve své studii9 ukazuje, že biodynamika není jen naturalistická, ale někdy i animistická nebo i analogistická, když mluví se zvířaty a rostlinami. Tyto pojmy, které mohou vypadat schematicky, vědcům pomáhají porozumět biodynamickým praktikám v jejich myšlenkovém kontextu. A tak původní národy nepřímo pomáhají v obecnějším porozumění našemu biodynamickému přístupu.

Důsledky

Výzva původních národů adresovaná ekologickému zemědělství velmi efektivně ukazuje, jak lze prezentovat jinak jen implicitní* světonázor. Zřetelně se ukázalo, že biodynamické zemědělství či jiné ekologické zemědělské metody by měly jasně formulovat svůj „světonázor“, aby zabránily tomu, že bude bez znalosti kontextu považován za nesrozumitelný. Některé specifické praktiky a metody, jako jsou například biodynamické preparáty roháček a křemenáček, lze bez znalosti souvislostí dané problematiky jen obtížně pochopit. Z této výzvy je navíc zřejmé, že používání nějaké metody bez smýšlení, z něhož vychází, dlouhodobě nebude mít žádný velký účinek. Dále ukazuje, že bychom v našem kulturním okruhu měli důkladněji prozkoumat a ctít své kořeny, abychom náš aktuální způsob života více napojili na minulost, a mohli tak lépe směřovat do budoucnosti.

A konečně, není naléhavě nutné vstoupit všude na světě do dialogu se zástupci původních národů, abychom prohloubili naše vlastní tradice a zabránili tomu, že biodynamické zemědělství, které vychází z evropské tradice, bude působit kolonialisticky? Několik biodynamických přátel v různých zemích s tím již začalo.

Autor: Jean-Michel Florin, spoluvedoucí zemědělské sekce při Goetheanu, Článek vyšel v časopisu Lebendige Erde 6/2022