Pěstujeme nejen proto, abychom měli co jíst, ale i pro zdravější krajinu

Když vyjedete z Nového Bydžova směrem na Hradec Králové, první, co vás přivítá, je lipová alej, za kterou se až na horizont rozprostírá plošná krajina monokulturních polí. Během jízdy se v této scenérii mihne tu pár koní, tam fóliovníky, v mezerách mezi keři lze při troše štěstí zahlédnout i několik shrbených lidí či osobu ve slamáku jedoucí na malotraktoru. Pro většinu lidí asi tuctový výjev. Poučeného pozorovatele však zcela jistě zaujme, protože ve skutečnosti není vůbec tak častý, jak by se mohlo zdát. Při bližším zkoumání zjistíme, že struktura tohoto území jaksi kontrastuje se sousedícím velkým lánem. Není divu, hospodaří zde mladí ekologičtí pěstitelé zeleniny Zuzana a Vojtěch Králíčkovi, kteří zároveň chovají koně a množství dalších zvířat. Zeptali jsme se jich na začátky, specifika pěstování biozeleniny, jejich postoje k výživě a ochraně rostlin a na odbyt jejich výpěstků. Nevyhnuli jsme se výzvám, kterým čelí, ale ani radostem, které z hospodaření mají.

Odkud původně jste a jak se stalo, že jste se ocitli v Novém Bydžově?

Vojtěch: Původem jsme z Prahy. V Novém Bydžově jsme zdědili dům po babičce i s pozemky, což pro nás bylo velkou výhodou. Sice bez traktoru a bez motyčky (smích), ale získali jsme majetek, který jsme nemuseli kupovat a brát si na něj půjčky.

A jaká byla vaše motivace přestěhovat se z Prahy na venkov?

V: Dostat se ven z města a mít kde ustájit koně – Zuzka za ustájení do té doby dávala hodně peněz. A chtěli jsme se věnovat pěstování zeleniny.

Zuzana: Nás vždy bavilo něco si pěstovat a chtěli jsme být soběstační i co se týče potravin.

Co jste vystudovali?

Z: Obor zahradnictví na České zemědělské univerzitě. Studium nám jistě dalo mnoho užitečných vědomostí, ale rozhodně nás nepřipravilo na to, abychom se mohli rovnou živit pěstováním biozeleniny. Praxe nebyly dostatečné a ekologické zemědělství nebylo ve výuce zastoupeno vůbec. Nyní tam je samostatný obor ekologické zemědělství,  tenkrát jsme měli možnost zapsat si pouze volitelný předmět alternativní zemědělství na jeden semestr, což je velmi málo.

V praxi existuje množství pojmů označujících různé formy hospodaření. Jak sami sebe identifikujete vy?

Z: Já se nejvíce ztotožňuji s označením zahradnice a chovatelka.

V: Já bych asi chtěl být sedlákem, ale je to jen pocitové. Je fakt, že jsme spíše zahradníci. Ženy, které k nám chodí na brigádu, říkají, že chodí do zahradnictví…

V jaké oblasti se nacházíte a jaký typ zemědělské výroby v ní převažuje?

V: Nacházíme se ve východočeské oblasti kousek od Hradce Králové. Jedná se o oblast, kde dominuje polařina. Obilí, řepka, řepa.

Čemu všemu se vy sami věnujete?

V: Pěstování zeleniny, chovu koní, koz a slepic.

Z: Jedná se nám o to, že hospodářství chceme mít provázané a systém uzavřený. Bez zvířat je to problematické. Slepice, kozy a koně dohromady se zeleninou krásně fungují, jako koloběh.

Takže přestože se živíte pěstováním a prodejem zeleniny, zvířata podle vás na zeleninový statek patří?

Z: Podle mě ano. Biostatek by měl být uzavřený systém, měla by v něm být určitá míra soběstačnosti a zvířata tam podle mě patří. Jíst zdravá vejce a pít dobré mléko není jediným benefitem. Produkovat vlastní hnůj, u kterého přesně víte, co obsahuje, je také fajn.

Foto: Králíčkova Biozelenina, © Živé zemědělství 2022

Jaká je výměra pozemku, na kterém hospodaříte?

V: V našem okolí máme pronajaty zhruba dva hektary polí, na nichž pěstujeme plodiny, co nevyžadují tak intenzivní péči a závlahu jako jiné zeleniny. Jedná se především o brambory, dýně a cibuli. Náročnější zeleniny máme na výměře necelých dvou hektarů u domu. Dále dva hektary zatravněné půdy sloužící jako pastvina, která odpočívá. Tuto plochu po třech letech střídáme a využíváme pro pěstování.

Z: Oproti systému market gardeningu máme trochu jinou taktiku. Pěstujeme na poměrně velké ploše a často čekáme, co se dobře ujme. Vždy část produkce některé ze zelenin nevyjde, takže je potřeba s tím dopředu počítat a sázet nadbytky.

V: Ale může to fungovat jen díky kvantitě. Když budu mít malou zahrádku, tak si nemůžu dovolit neřešit choroby, škůdce či jiný problém. Každý rok se setkáváme s převahou nějakého škůdce či choroby. Díky tomu, že všeho sázíme poměrně hodně, jak druhově, tak výměrou, to pro nás není tak fatální a vždy se najde plodina, které je naopak určitý rok přáno.

Dá se říct, že se na něco specializujete v rámci zeleniny?

Z: Určitě je potřeba mít co nejširší sortiment kvůli „kápezetkám“, aby to podílníky bavilo a těšili se, co v zásilce bude. Ale jestli se na něco specializujeme, jsou to rajčata. Těch máme velkou plochu, pěstujeme zhruba 80 odrůd a je to nejzábavnější.

Je nějaká plodina, u které máte pocit, že jste se ji už naučili pěstovat a jste s ní spokojeni?

V: Když to řeknu, tak se to pak pokazí. Takhle jsem měl s dýněmi a od té doby se nám jejich pěstování nedaří.

Z: Každý rok je něco specifického. Myslela jsem si třeba, jak nám jdou rajčata, a taky to není pravda. Před třemi lety byla obrovská kalamita plísně kvůli mokrému roku a neměli jsme nic. Musíme mít pokoru a být pozorní. Člověk si myslí, že něco umí, a pak zjistí, že neumí nic.

Kdy jste začali prodávat výpěstky?

V: Trochu jsme prodávali od začátku, ačkoliv se to absolutně nevyplatilo. Ale ve velkém, kdy se živíme pouze prodejem, to děláme pátou sezónu.

Jaký je váš osevní postup? Kdy ho plánujete?

Z: Většinou plánujeme později, než bychom měli, to znamená v zimě. Hodně záleží na tom, kde má být hnůj. Máme možnost využívat půdu, která je odpočatá, takže není tak náročné to vymyslet.

V: Základ je, že hlavní pozemek je rozdělený na čtyři části. Po třech letech vždy dvě parcely necháváme jako pastvu pro koně, kozy a slepice a dvě jsou orná půda, na níž pěstujeme. Proto ten osevní postup nemusí být tak precizní, je to jednodušší. Máme vlastně šestiletý osevní postup, přičemž po třech letech střídáme trávobylinnou směs se zeleninou. Takže rajčata i brukve můžeme dát po trávě de facto kamkoliv. Někdo říká, že rajčata se mohou dávat po sobě, tak my máme fóliák, který je přenosný, a pokaždé ho máme někde jinde i s rajčatama.

Na vašich webových stránkách se píše, že správný pěstitel by se měl starat v prvé řadě o půdu a až následně o rostlinu. V ekologickém zemědělství se hnojí půda, resp. kultivuje půdní společenství, které následně vyživuje rostlinu. Jak hnůj aplikujete?

V: Hnůj necháváme zkompostovat a potom ho rozmetadlem rozhodíme a zaořeme. Loni jsme měli velké množství hnoje, ale jak zdražili průmyslová hnojiva, už nebude tak snadné hnůj koupit a hnoje z vlastní produkce nemáme dostatek.

Foto: Králíčkova Biozelenina, © Živé zemědělství 2022

Používáte kromě hnoje i leguminózy jako meziplodiny?

Z: Máme tolik plevele, že si půda meziplodiny, včetně těch dusík fixujících, zařídí sama. I mezi plevely jsou bobovité rostliny, například vikve. A pastva na odpočívající ploše je také složená z jetele. Nejhorší plevel, který je drsný a vše okolo udusí, je pcháč. Jinak tam máme krásné, příjemné plevílky. Ta variabilita je skvělá. V době pastvy v rámci tříletého točení pozemku jsou velmi užitečné především kozy. Pcháč, který prorůstá novým travním výsevem, sežerou a udržují ho pod kontrolou. Co se týče ostatních plevelů, je regulace také nutná, ale není to tak hrozné. Sklízíme do prosince a meziplodiny nikdy nestihneme zasít. Nebylo by špatné udělat pokus s jedním záhonem, kde bude zelené hnojení, máme to v plánu, ale ještě jsme se k tomu nedostali.

V: Bylo by dobré to aplikovat především po cibuli a bramborách, které máme na pozemcích, co jsou víc z ruky a kde se pěstují pouze tři druhy zelenin. Ale letos jsme to nezvládli. Protože se stále snažíme zeleninu dávat po sobě, je to intenzivně využitá plocha, a plevel tak tolik neřešíme, navíc ho potlačíme tříletým zatravněním a potom začínáme opět s odpočatou půdou, kde se plevele rozvíjejí pomaleji.

Z: V rámci regulace plevelů používáme plečku za traktor, radličky. Máme v plánu pořídit prstovou a plamennou plečku. Po výsadbě či výsevu je potřeba porost udržovat co možná nejvíce bez plevelu. Potom už to moc nestíháme řešit. Plečkování je důležité nejen kvůli plevelům, ale také kvůli provzdušnění půdy. Je velký rozdíl, jestli porost projedeme plečkou, nebo ne. To jsme si ověřili. Jeden záhon jsme plečkou projeli a druhý nestihli. Na výnosu to bylo dosti znát.

Kromě nářadí využíváte hodně i lidskou pracovní sílu. Jak moc jste závislí na externích brigádnících?

Z: Hodně. Máme vysoký podíl plodové zeleniny a lidé jsou nedílnou součástí organismu hospodářství, bez nich to nejde. Využíváme pomoc místních lidí, většinou mladých maminek, jsou šikovné a mají pro to cit.

Hodně se nyní skloňuje téma orba vs. bezorebné techniky. Jak se k tomu stavíte vy?

Z: Od začátku toužím po tom hospodařit bezorebně. Bylo by to skvělé a umím si to představit na malé ploše, ale na ploše, kterou máme my, moc nevím, jak to aplikovat. V: Ten spor o to, zda orat, nebo neorat… Někdo říká, že hospodaří bezorebně, ale kypří a projíždí plochu každých čtrnáct dní traktorem. Když je půda i v rámci bezorebky holá, tak to také není podle mě dobře. Jedna z bezorebných metod je časté kypření, ale půda je holá, jenom se nepřevrací orbou, je to dost diskutabilní a nezdá se nám to.

Kdy a proč jste se rozhodli vstoupit do režimu certifikovaného ekologického zemědělství?

V: Hned od začátku, protože jsem si říkal, že když už to dělám bez chemie, tak na to můžu mít certifikát. Asi by se tím mohli řídit všichni, kteří tvrdí, že nepoužívají chemii.

Z: Ta certifikace je mezi lidmi takový strašák, ale je to nesmysl. Když dělám bez chemie, tak už není takový problém zažádat si o certifikát. Když si za tím, co dělám, stojím, tak si myslím, že je dobré nechat se certifikovat.

V: Je to problém farmářských trhů, neustále na to narážíme, když nám zákazníci říkají, že znají další ekologické farmy. Já se vždy ptám, jestli mají certifikát, na což odpovídají, že ne, že prý je to moc složité. Vždy jim říkám, že to tvrdí každý, že to má bez chemie, včetně našeho souseda, který kradl chemii v družstvu a cpal ji na zeleninu a přitom tvrdil, jak to má ekologické.

Z: Je to škoda, protože řada pěstitelů tvrdí, že mají produkty bez chemie, ale když mají nějaký závažný problém, tak ji použijí.

Výzkumy naznačují, že pro spotřebitele jsou lokální potraviny důležité. Je však problém klást rovnítko mezi lokální a ekologické, jak se často dělá. Jaká je vaše zkušenost a názor na tento trend?

Z: Je to velká mystifikace. To platí také o pěstování zahrádkářů, kteří často používají chemii a myslí si, že to je super. Zahrádkáři jsou jedni z největších chemiků, protože nemají adekvátní informace a ovlivňuje je reklama. Např. na Roundup. Osobně jsem se setkala s názorem, že tento přípravek je ekologický…

V: My jsme s nadsázkou a s humorem řešili, že je možná lepší kupovat si ty italské dovozové potraviny, protože tím šetříme krajinu České republiky. Když si budeme kupovat česká jablka, tak budeme způsobovat chemizaci naší krajiny, podporou dovozu ten problém vzniká jinde. Ne, je to zvrácené, proč bychom měli podporovat sice lokální, ale chemické české potraviny? V čem je lepší, že je to lokální, když to stříkají o sto šest?

Foto: Králíčkova Biozelenina, © Živé zemědělství 2022

Řada i skutečně ekologicky hospodařících zemědělců nechce vstoupit do certifikace s argumentem, že je to byrokratická zátěž. Jak to vnímáte vy? Představují pro vás například kontroly nějaký přínos, třeba možnost něco konzultovat?

Z: Zátěž to určitě je, je to ztracený den a další administrativa, která se ale vyplatí. Když už hospodaříte bez chemie a s takovou pracností, tak ať je to se vším všudy. Záleží na tom, kdo přijde, pokaždé je to někdo jiný, ale benefity moc nevidím. Spíš si myslím, že by měli kontrolovat mnohem důkladněji a věci, které jsou důležité, podstatné. Třeba kvalitu půdy – jestli je čistá, bez chemie. To kontrolují málo a přijde mi to škoda. Mám pocit, že se řeší jen papíry od osiv.

Jaké přípravky nebo metody na ochranu zeleniny používáte? 

V: My nepoužíváme téměř žádné ekologické prostředky, jen Polyversum a Amalgelor na brambory, to je podpůrný prostředek z mořských řas, a možná ještě výluh ze slepičince.

Co je ten důvod, proč nemáte potřebu používat přípravky na ochranu rostlin?

Z: My jsme smířeni s tím, že něco odejde.

V: Není na to čas a kapacita.

Podle dlouhodobých pokusů jsou výnosy v EZ o 20 % nižší než v konvenci. Výnosy však nejsou nejlepším kritériem pro srovnání, dívat se musíme spíše na kvalitu. Jak to vidíte vy?

V: Určitě máme o něco nižší výnosy, ale naše zelenina je koncentrovanější. Máme sice menší celer, ale je v něm mnohem méně vody a má lepší aroma. Zákazník neplatí za vodu, platí za celer.

Děkuju, že jsi to zmínil, protože i členové KPZ často srovnávají velikost plodin. Jsou zvyklí na velké mrkve, celery atd. a od vás jsou plodiny většinou menší.

V: Podílníci platí za koncentraci živin a chutí. Když někdo použije dusík a intenzivně zalévá vodou, tak je ta brambora dvakrát větší než naše, ale vodnatá. A protože naše zelenina není dvojnásobně dražší než konvenční, tak si myslím, že v důsledku je ještě levnější.

Jste v kontaktu s dalšími ekologickými zemědělci, a pokud ano, představuje to pro vás nějaký přínos? Kde získáváte znalosti, radíte se s někým? A máte tu potřebu vůbec?

Z: Jsme v kontaktu s dalšími ekologickými zemědělci, ale jde spíše o mentální podporu. Je skvělé si s někým pokecat a sdílet, co šlo, co ne a proč. Třeba s Rosenbaumovými. Díky Farmářské škole pak dochází k výměně zkušeností a praktických poznatků. To je skvělé.

Jste výjimeční v tom, že si připravujete veškeré sazenice sami. Proč jste se rozhodli jít touto zdánlivě složitou cestou?

V: Nás nenapadlo, že to jde i jinak, je to krásné. Začínali jsme v paneláku na okně, to bylo strašné.

Z: Taky mě to nikdy nenapadlo, vždy mi přišlo zábavné vše pěstovat od semínka a sledovat to kouzlo. Většinu osiva na rajčata si semenaříme sami. Dává nám to svobodu ve výběru odrůd. Při nákupu sadby takový sortiment odrůd nikdo nenabízí a cenově by to bylo neúnosné.

Pěstujete i nějaké starší či raritní odrůdy?

Z: Myslím, že jich máme docela dost, i když často pouze po pár kusech. Máme např. odrůdu z 18. století nebo odrůdu z Ameriky, takové malé drobečky.

Pozorujete za tu dobu, co hospodaříte, nějaké změny v souvislosti se změnou klimatu? 

Z: Já určitě, skoky jsou šíleně prudké. Hodně se zkracuje jaro a podzim. Přijde mi hodně zásadní, že už dva tři roky po sobě bylo suché jaro. Jeden rok v dubnu ani nekáplo. A to hodně ovlivňuje pěstování například česneku. Jarní poušť je dost netypická. A pak máme teplejší zimy,  největší problém je, že není sníh a není zimní vláha. No a ten skok ze zimy do jara je enormní.

Nerad používám binární pojmy konvenční vs. ekologický, ale lze tvrdit, že oba tyto „tábory“ se navzájem obviňují z přemnožení škůdců a nemocí. Jak to vnímáte vy?

Z: Kdyby konvenční zemědělství brutálně nenarušovalo rovnováhu v krajině, nebude docházet k obrovskému zásahu do ekosystému celé naší planety, a tudíž k přemnožení jakýchkoliv škůdců či chorob. Nikde v přírodě to není běžné a je zcela nepřirozené, aby byla taková kalamita čehokoliv. Vnímám to jako signál toho, že je něco v nepořádku. Například řepka je fajn jako zlepšující plodina, ale ne pěstovaná v tak obrovském množství a monokulturně. Potom je potřeba tak nehorázné množství postřiků, které jsou totálně destruktivní. Takto to prostě nejde. Je to jako zničující slepá uličku, z níž nám ale vzájemné obviňování se nepomůže.

Většinu vašich výpěstků prodáte prostřednictvím KPZ. Jak dlouho již v tomto systému fungujete?

V: Pět let, letos jsme měli 272 podílníků. Zavážíme dvakrát týdně, výdejních míst máme osm.

Z: V KPZ jde o spolupráci a podporu, rozhodně je nám příjemnější dodávat zeleninu někomu, koho známe, než do obchodu.

V: Spolupráce je super slovo. Opravdu to vnímám jako spolupráci. Nechci říkat, že je to o sdílení rizik, protože když se něco pokazí, třeba je neúroda nebo přijde živelná pohroma, tak mě to psychicky sejme a další rok to podílníkům budu chtít vynahradit.

Z: To je pravda, sdílení rizik pro mě také není benefit, k podílníkům cítíme odpovědnost. Je to zavazující v tom, že opravdu musíme jet, i když se něco děje. Mně se na tom ale hrozně líbí, že se skrze KPZ vyhneme obchodníkům a produkt jde rovnou podílníkům, nepřeprodává se. Méně to všechno zatěžuje. Velkou výhodou je, že nemusíme podíly rozdělovat. Pošleme bedny se zeleninou a podílníci si je sami rozdělí. Je to způsob, jak dostat spoustu čerstvě sklizené zeleniny k tolika lidem!

V: KPZ je skvělý systém, ale neumím o tom říct ve třech větách. Jsme za komunitou podporované zemědělství, nebo jak říká Elsa zemědělcem podporovanou komunitu, opravdu vděční. Byl bych ale rád, aby i podílníci byli vděční za to, že budou mít zeleninu levněji, čerstvou. Jsou totiž dva typy podílníků. Jedni jdou do „kápezetky“ s tím, že mají málo peněz a zároveň chtějí něco dělat pro svět a pro sebe Druzí jsou bohatí, chodí do supermarketu a nechávají tam spoustu peněz, je za nimi velká uhlíková stopa, tak jdou do „kápezetky“, abych podpořili českého zemědělce, aby si vyčistil karmu nebo něco v tom smyslu, ale nejde jim primárně o ně samotné. To mě pak o to víc těší, když mi jedna podílnice řekne, že celé prázdniny tráví sto padesát kilometrů od Prahy a jezdí tam jen kvůli závozu. Těší mě, že si toho opravdu váží. Za to jsem rád.

Z: Chtěli bychom, aby si naši zeleninu mohl dovolit každý a abychom se uživili. Nemá to být žádný luxus, ale běžná věc.

Jaké máte střednědobé plány, čeho chcete dosáhnout v horizontu 5–10 let?

Z: Plány jsou velké, primárně chceme získat co nejvíc pozemků

V: Je snadné přestěhovat se a žít tam, kde je krajina krásná, ale o dost složitější je zkrášlovat zničenou krajinu, která je u nás.

Z: To je náš primární cíl, myslím, že k farmě patří. Že pěstujeme nejen proto, abychom měli co jíst, ale také proto, aby se zlepšil stav krajiny. Dělá nám radost, když na poli potkáme koroptev nebo zajíce. Rozvoj farmy vidím hlavně v získávání nových pozemků, sázení stromů, to zanedbáváme.

V: Řešíme, že by mohlo v zemědělství dělat víc lidí. Není to žádná ostuda, jak nám tady tvrdil kontrolor z ÚKZÚZ. Zaníceně nám vyprávěl, v jak skvělé době žijeme, když se jeden traktorista dokáže postarat o sto padesát hektarů. Co je na tom k chlubení? Je snad obdivuhodné jenom sedět v traktoru a bezcitně se hnát za výkonem bez kontaktu se zemí?

Máte nějaké potřeby, které zanedbáváte a rádi byste realizovali? Co vám dělá radost?

Z: Určité mi dělají radost rajčata. Jinak jsme naprosto spokojeni, máme tady Elsu, stážistku z Farmářské školy, která nás „socializuje“. Zve k nám na farmu šamany z Kolumbie, Mexika a mnoho dalších zajímavých lidí, takže se věnujeme taky i něčemu jinému než jenom práci na poli.

V: Chceme mít sociální zemědělství, založit tady školku, včely, zapojit koně do zemědělství.

Z: Plánů je spousta, ale chce to asi víc lidí a síly.

První sezónu máte stážistku z Farmářské školy, jak jste zmínili. Jak vám spolupráce vyhovuje?

Z: Určitě moc. Farmářská škola je perfektní projekt. Za Elsu jsme moc rádi. Spolupráce je bezvadná a moc nám tuto sezónu pomohla. Máme zde na stáži ještě dvě studentky dálkařky, se kterými jsme také moc spokojení. Je příjemné spolupracovat s někým, koho zemědělství opravdu zajímá, a i pro nás jsou poznatky a zkušenosti holek často inspirací.

Děkuji vám za sdílení a přeji mnoho zdaru v dalších sezónách.

Autor: MgA. Tomáš Uhnák, MSc., vědecký a výzkumný pracovník, Česká zemědělská univerzita v Praze