Je biodynamická věda seriózní?

Z vědeckých kruhů se ozývá výtka, že výzkumníci z biodynamické sféry nejsou nezaujatí. Smí tedy výzkum biodynamického zemědělství provádět jen „neutrální“ vědci, to znamená takoví, kteří o něm nic nevědí?

Být neutrální a nic nevědět není totéž. Neutralita ve smyslu nepředpojatého, otevřeného přístupu k výzkumnému záměru je samozřejmě důležitá – přičemž i výzkumníci jsou lidé s vlastními přesvědčeními a sklony, a v zásadě tedy nejsou nepředpojatí. Kdo se zabývá určitým tématem, má k němu většinou nějaký vztah, jinak by vůbec nebyl schopen přinést nezbytnou zvídavost a zapálení. Nicméně je důležité uvědomovat si to a s tímto vědomím postupovat vědecky korektně a s otevřeností vůči výsledkům. Samozřejmě že jako výzkumník spojený s biodynamikou bych chtěl ukázat pozitivní efekty této zemědělské metody. Jestliže jsem ale i přesto ochoten akceptovat výsledek, který neodpovídá mým očekáváním a nadějím a za ním si stát, pak zde nevidím žádný problém, se kterým by se nemusela vypořádat každá vědecká činnost.

Vědomosti o předmětu svého výzkumu by vědečtí pracovníci určitě mít měli. Přičemž nezbytné předběžné vědomosti se podle tématu výzkumu liší. Jde-li o to, zda preparáty zvyšují obsah uhlíku v půdě, musí mít člověk znalosti z oboru pedologie, není však nutné, aby se vyznal v biodynamice. Pokud však někdo řeší otázku, jak podat důkaz účinnosti preparátů, musí se orientovat v pozadí biodynamiky, aby byl vůbec schopen vytvořit smysluplnou koncepci výzkumu.

Anthroposofické pojetí vědy hodnotí někteří jako „světonázorové“ – proč to tak je a co k tomu lze říci?

Skutečností je, že anthroposofie má svou vlastní ontologii*, to znamená, že svět vysvětluje jinak než moderní přírodní vědy. Je prostě třeba akceptovat, že jsou rozdílné cesty, jak svět vnímat a vykládat; podle úhlu pohledu v tom lze vidět problém, nebo obohacení. Anthroposofie uznává tradiční systémy vědění, stejně jako přírodní vědy, staví je však do vlastního ontologického kontextu, který obsahuje i dimenze, jež nejsou přírodním vědám přístupné. Podle mého názoru proto není chybou pohlížet na anthroposofii jako na svébytný světonázor. Já v tom ovšem neshledávám neslučitelnost se standardy dobré (přírodo)vědecké praxe. Existují koneckonců i špičkoví vědci a vědkyně, kteří mají náboženské pozadí, jež má rovněž svou vlastní ontologii.

Někteří dokonce tvrdí, že biodynamický výzkum je s přírodovědeckými standardy neslučitelný…

Zdaleka největší část výzkumu v biodynamickém zemědělství se provádí metodami přírodní vědy, zpravidla klasickými, standardními metodami zemědělského a ekologického výzkumu. V biodynamickém výzkumu se však lze setkat i s přístupy, které dosahují poznatků na metafyzickém základě. Tyto přístupy nejsou přinejmenším pro dnešní přírodní vědu verifikovatelné, a tudíž ani přijatelné. Považovat však takové metody za chybné nebo bezcenné by bylo známkou pýchy a ze sociálního i kulturního hlediska by se jednalo o diskriminaci. Přesto je třeba uznat, že tyto metody nejsou použitelné v kontextu, v němž se nesetkávají s důvěrou.

Někteří vznášejí například u takzvaných obrazových či obrazotvorných metod [bildschaffende Methoden] námitku chybějícího oddělení subjektu a objektu. Proč by to měl být problém?

Pokud je do získání výsledku zapojeno lidské vnímání, vstupuje vždy do hry subjektivní moment. Zjistit objektivní správnost nebo chybnost výsledků je pak obtížnější. Tak tomu skutečně je. Pokud ale obrazotvorné metody používá více lidí, kteří se shodnou na určitých pravidlech jejich používání, lze dosáhnout dostatečné objektivity. Jak to lze provést, nám ukazuje senzorika. U obrazotvorných metod si lze představit i strojové vyhodnocení obrazů – úvahy jdoucí tímto směrem již existují. Jeden pozoruhodný vědecký článek univerzity v Kasselu1 však ukazuje, že výhodou může být emocionální naladění na vyhodnocované obrazy. Dokud není jasné, co se při tom děje, nelze to při strojovém vyhodnocování zohlednit, a analytickou kvalitu by to tudíž možná prozatím snižovalo.

Holger Kirchmann, vědec ze Švédské zemědělské univerzity SLU, tvrdí, že Steinerovy výroky nelze převést na hypotézy2 – je možné to tak říci?

Co se týče Kirchmanna, nechtěl bych zbytečně mrhat silami a časem – je znám jako odpůrce ekologického zemědělství a jeho publikace k biodynamice, z níž pochází zmíněný výrok, nejde příliš hluboko a naprosto nereflektuje dnešní stav vědění k biodynamice.

Mnoho výroků ze Zemědělského kurzu lze na hypotézy převést velmi dobře. Často je to sice náročné, ale jinak by to byla docela nuda. Jürgen Fritz, Hartmut Spieß, Wolfgang Schaumann a další to úspěšně udělali. Pouze výroky, které se nevztahují nebo jen okrajově vztahují ke známým aspektům fyzického světa, nelze (zatím) verifikovat pomocí přírodovědecky validních hypotéz.

V posledních letech ovšem tvorba hypotéz ze Zemědělského kurzu poněkud usnula – vědci činní ve výzkumu by každopádně měli začít být opět aktivnější, například i s ohledem na otázku, jak při celosvětovém rozšíření biodynamiky dospět k regionálně adaptovaným preparátům, nebo například i v otázce, zda a jak je možná biodynamika provozovaná vegansky, tedy zcela bez chovu zvířat a provozních prostředků zvířecího původu.

Znáš jiné směry nebo skupiny ve výzkumu, které by tak intenzivně reflektovaly svá epistemologická* východiska? Proč se s tím nesetkáváme častěji?

Člověk, který v našem západním systému vědy pracuje s přírodovědeckými metodami, nemá mnoho důvodů reflektovat svá gnozeologická východiska – nikdo se ho na ně prostě neptá. Ovšem uznává se, že schopnost poznání přírodních věd je omezena příslušným stavem dostupných metod a že mohou existovat aspekty přírody, které zatím nedokážeme postihnout. Například mikrobiom existuje stejně dlouho, jako existují živé organismy, analyzovat jsme ho však schopni teprve několik let. Co by ale z mého pohledu bylo důležité, by byla větší otevřenost vůči jiným názorům a stanoviskům, přinejmenším pokud z toho neplynou žádné škody. Požadavek života postaveného na základech vědy je nelidský a funguje patrně ještě hůře než služba podle předpisu.

Rozmanitost a pluralitu nejenom vydržet, ale dokonce si jich i cenit a snažit se o dialog – to považuji do budoucna za perspektivní i ve vědě.

Podívejme se na to konkrétně: řada publikací se odvolává na studii Chalker-Scottové5, která nezjistila žádné účinky preparátů, resp. poznamenávají, že byl pominut vliv kolaterálních efektů jiných opatření.

Především to musíme přijmout jako výsledek a neměli bychom se pokoušet tuto studii diskreditovat. Důležité je ovšem uvážit, že výsledky se vztahují k určitým znakům a nedovolují všeobecný závěr, že preparáty žádné účinky nemají. Novější studie ukazují, že mikrobiom v půdě – a případně i v rostlinách, potravinách a v člověku – by mohl být klíčem k postižení účinku biodynamických preparátů, neboť tu byly zjištěny signifikantní účinky. Domnívám se, že ve výzkumu biodynamických preparátů se musíme ještě více zabývat tvorbou hypotéz a modelů, abychom jejich účinky nezjišťovali explorativně, nýbrž zacíleně. A ano, je možné, že nakonec zjistíme, že preparáty nemají obecný účinek, ale že korelují s jinými faktory – anebo že sice účinky mají, ty však neodpovídají očekávání. S touto nejistotou musíme ve výzkumu žít.

Nepříliš sympatizující publicisté se domnívají, že nepotvrzující výsledky jsou zamlčovány a nejsou publikovány – je na tom něco pravdy? Znáš takové případy?

To nelze nikdy vyloučit, neboť je obecným jevem, že negativní výsledky – to znamená, když intervence nemá žádný efekt – se nepublikují spíš než výsledky pozitivní. Dnes už existují statistické postupy, které se pokoušejí v metaanalýzách tyto „publication bias“ zohlednit. Jedním z důvodů nezveřejňování negativních výsledků může být i to, že člověk zapochybuje o svém postupu a chce ho nejprve optimalizovat, než něco publikuje a později musí napsat, že postup nebyl dostatečně promyšlený. Spoluviníkem je systém publikační činnosti, protože takový vývojový proces není uznáván, ale je nahlížen jako něčí nedostatečnost.

Co vylučuji, je systematické zamlčování negativních výsledků v biodynamickém hnutí – pokud to někdo tvrdí, jde skutečně o konspirační teorii. Z mého pohledu existuje rostoucí a solidní soubor dat k vědeckému posouzení biodynamických preparátů. Že pak vždycky nepřinese obecně platný důkaz účinnosti preparátů, ukazuje zmíněná studie Chalker-Scottové. Soubor dat však dál roste a pro mě to momentálně vypadá tak, že by přece jen mohly existovat vědecky dokazatelné účinky. To je ovšem v tuto chvíli jen domněnka.

V televizi se před pár lety tvrdilo, že vědci věnující se biodynamickému výzkumu provádějí HARKING – mohl bys vysvětlit, co se tím myslí a jestli je to pravda?

HARKING znamená, že hypotéza se dodatečně přizpůsobí výsledkům (HARK = Hypothesis After Results Known). Naprosto ovšem není zavrženíhodné, naopak je vědecky zcela oprávněné výsledky důkladně prodiskutovat a přitom také přezkoumat uspořádání pokusu či hypotézy, neboť z toho mohou vzejít cenné impulzy pro pokračování nebo přepracování výzkumu. Člověk při tom ale samozřejmě musí dávat pozor, aby transparentně vyložil co ukazují výsledky a co jsou navazující úvahy. Přizpůsobit hypotézu dodatečně tak, aby ji výsledky potvrdily, rozhodně v pořádku není – ale takový případ z biodynamického výzkumu mi přinejmenším není znám. Kritická diskuse výsledků i z hlediska přístupu a cíle je naopak dobrou vědeckou praxí.

Autor: Michael Olbrich-Majer

Text vyšel pod titulem Ist biodynamische Wissenschaft seriös? v časopise Lebendige Erde č. 2/2025, str. 42nn.

Přeložil Radomil Hradil