Ovocnářství je mnohovrstevnatá disciplína

Ovocnářství je mnohovrstevnatá disciplína

Rozhovor s Dominikem Grohmannem

Tomáš Uhnák

S potulným sadařem Dominikem Grohmannem jsme v rozhovoru reflektovali intenzivní ekologické a extenzivní ovocnářství, ale nezůstali jsme pouze u něj. Mluvili jsme také o roli stromů v krajině, ne vždy přínosných iniciativách k sázení stromů, ale také o etice zacházení se stromy a potravinové suverenitě.

Pomáháš lidem s výsadbou a péčí o ovocné stromy, věnuješ se extenzivnímu typu výsadeb a pěstování. V čem podle tebe spočívá extenzivní ovocnářství? 

Extenzivní výsadby nebo extenzivní ovocnářství se dá charakterizovat jako systém, v němž ovocný strom vnímáme z různých úhlů pohledu. V intenzivním ovocnářství strom sázíme primárně kvůli produkci, zatímco v extenzivním ovocnářství nás zajímají i mimoprodukční funkce ovocných dřevin. To znamená třeba funkce krajinotvorná, historická, když se bavíme o starých odrůdách, funkce sociální, když zakládáme komunitní sady, funkce protierozní, funkce ekologická, protože podporuje biodiverzitu, atd. U každé extenzivní výsadby se musíme ptát, jaké funkce mají její ovocné dřeviny plnit, a od toho se potom vše odvíjí. Pokud bychom sázeli intenzivní sad, tak na to se neptáme, tam je jasné, že hlavní funkce je produkční a nic moc dalšího tam není.

V intenzivním režimu se také realizuje pěstování bioovoce a biodynamického ovoce, kde jsou používány slabé podnože a několik málo odrůd. Splňuje podle tebe současný intenzivní model takového pěstování ambiciózní kritéria environmentální udržitelnosti a sociálně-ekonomické spravedlnosti? Nebo může principy EZ naplňovat ve skutečnosti pouze extenzivní způsob pěstování? A má extenzivní pěstování potenciál nasytit potřeby lidí po ovoci?

To je mnohovrstevnatá otázka. Pokud bych měl porovnávat extenzivní výsadby, které jsou svým charakterem a priori v ekologickém režimu, s intenzivními výsadbami, které jsou v biorežimu nebo biodynamickém režimu, zásadní problém nastává ve sklizni, která ekonomicky není porovnatelná. Intenzivní výsadby se mnohem snáz česají. Samozřejmě, můžeme se bavit o tom, že třeba sběru na moštování to není problém. Můžeme mít extenzivní sad, setřásat ovoce, sbírat ho mechanicky a dělat z něho výrobky. To jde. Ale pokud se bavíme o stolním ovoci, tam extenzivní výsadby nemohou těm intenzivním konkurovat. V tomto s tebou souhlasím v tom, že ekologické intenzivní ovocnářství funguje v rámci daného tržního systému, který je nějak nastaven, a prostě se mu přizpůsobilo. Určitě je to o mnoho řádů lepší než konvenční produkce, i co se týče biodiverzity a podobně, na druhou stranu mnoho přípravků, které jsou povoleny v ekologickém zemědělství, není dobré používat. Například Quassia amara je výluh ze dřeva keře kvasie hořké, což je širokospektrální insekticid. Jen je přírodního původu. Když máš monokulturní plantáž, která ti má zajistit živobytí, nemůžeš si dovolit, aby ti ji něco sežralo nebo ji zničila nějaká houba. Takže musíš použít nějaké prostředky, abys tomu předešel. Oproti tomu v extenzivním ovocnářství hodně pracujeme s prevencí. Jedna ze základních myšlenek, kterou já hodně se snažím protlačovat, když děláme výsadby, je diverzita druhů a odrůd. Jeden rok třeba nějaká odrůda na něco trpí, druhý rok je jiné počasí, takže zase jiná odrůda trpí na něco jiného. To ale není použitelné pro ten tržní mechanismus tak, jak funguje. Protože supermarkety chtějí stejnoměrné ovoce, stálý přísun atd. Vnímám, že je to dost neporovnatelné, ale ekologické intenzivní ovocnářství je určitě mnohonásobně lepší než konvenční ovocnářství, kde zase tak velký rozdíl v tom, jestli je na dané ploše řepka, obilí nebo intenzivní ovocný sad, není. Dost záleží i na samotném pěstiteli. I když pěstuješ v konvenci, tak k tomu můžeš přistupovat různými způsoby. Není to černobílé. Znám intenzivní sady v ekologii i v konvenci a vidím, že se to dá dělat různými způsoby. Neříkám, že se v konvenčních sadech někde nestříká selektivně, jsou sadaři, kteří když vidí, že je škůdce v přiměřeném množství a že už se množí slunéčka, nestříknou to, zatímco v jiných intenzivních sadech nikdo nezkoumá, jestli jsou tam predátoři škůdců, prostě se to stříká v určité termíny a tečka.

Existují různé společensko-politické trendy, jedním z nich je Farm to Fork Strategy, která mimo jiné navrhuje, aby do roku 2030 bylo 25 % zemědělské půdy v režimu EZ. Toho teoreticky můžeme dosáhnout, v Národním akčním plánu pro EZ máme 22 % EZ, nicméně pokud se budeme bavit pouze o segmentu ovocnářství, tak existuje velká konkurence konvenčního i bioovoce z jiných zemí a v rámci současného nastavení asi nelze očekávat nějaký zajímavý nárůst ploch biosadů. Jaké vidíš bariéry a příležitosti pro rozvoj bioovocnářství v ČR?

Já si představuju, že víc ekologických sadů bude spíš extenzivního charakteru. Vnímám to tak, že spousta lidí má nějakou ornou půdu a chce si tam vysázet sad. Jeho primární funkcí nebude produkce, nebo klidně i bude, ale ne v tom smyslu, že to bude intenzivní ovocnářství. Pokud ten člověk už třeba nějakou zkušenost se zemědělstvím má, ve chvíli, kdy o nějakou dotaci žádá, tak si to hodí do ekorežimu. Protože stejně to stříkat nebude, bude to jen síct, a když stromy zaplodí, tak bude sklízet ovoce a něco s ním dělat. To vnímám jako trend a mám několik takových zákazníků. Co se týče politicko-ekonomické situace v intenzivním ovocnářství, myslím, že tam je to velmi podobné jak s těmi ekosadaři, tak s těmi konvenčními. Konkurence z jiných zemí je velká, tam nevidím moc rozdíl. Kdybych se já chtěl živit prodejem ovoce, nevidím smysl v tom zakládat intenzivní ovocný sad, i když v ekorežimu, proč rovnou nezaložit ten extenzivní sad? Jedinou motivací může být poptávka po tržním ovoci z ekologických sadů. Já si tak představuju, že ten ekozemědělec práci dělá trošku s radostí, a přijde mi, že v tom intenzivním sadu tolik radosti není. Podle mě, když si nějaký malý farmář založí extenzivní sad, tak z toho bude mít mnohem víc radosti i ekonomického zisku, pokud to má marketingově vymyšleno. A může se specializovat i na stolní ovoce, ale ne prodávat ho do supermarketů. Musí mít komunitu lidí nebo zákazníků a těm to nabízet. Ale pokud to chce dělat v takovém měřítku, že bude produkovat jablka za tři koruny, tak to samozřejmě smysl nedává. Ale to mi nedává smysl obecně.

Nechci šmahem odsoudit intenzivní ekologické sadaření, znám třeba ekosady Komňa, kde to podle mne funguje jako mezistupeň mezi intenzivním a extenzivním ovocnářstvím. I když je to intenzivní ekologické ovocnářství, tak to může vypadat různě. Jiná varianta je plantáž s černým úhorem a vypadá jako konvenční intenzivní sad, jen se používají postřiky schválené v EZ.           

Tvůj model hospodaření je poněkud odlišný od faremního modelu, kdy se rodina podílí na chodu statku, pěstování a jednotlivých operacích, pro tebe je krajina České republiky takové detašované pracoviště. Jakou roli hraje tvá rodina v tom, jak jsi nastavil své fungování?

Já jsem se ještě do předminulého roku nevnímal jako zemědělec, který by měl nějaké hospodářství. Považuji se za ovocnáře na volné noze, který kolem sebe má nějaký úzký tým lidí, přičemž společně realizujeme výsadby extenzivních sadů a pomáháme jim v péči o sady. Je to služba a zákazníci jsou velice rozmanití – někdo to má jako podnikatelský záměr, někde je to sad za domem, pro radost, pro rodinu. Někde je to jedna výsadba, někde výsadba na osmi polích. Pokud má zákazník sad se záměrem zemědělské výroby, tak funguju jako konzultant a pomáhám mu k dosahování jeho cílů a záměru. Moje rodina tady funguje zejména jako extrémně tolerantní a ohleduplná životní kotva, v níž mám hlavně mentální podporu. Moje žena dělá grafické práce a sazbu, takže mi ale pomáhá i v podnikání. Pak je tu druhá rovina, kterou už vnímám jako zemědělství – u nás v Hruškách u Brna jsme založili ovocnou školku, takže občas jezdím na traktoru a jsem na svém poli, kde si to řídím po svém a věnuju tomu svůj čas. Dělám tedy prvovýrobu, budu produkovat ovocné stromy. A v tomto už je rodina (a kamarádi z okolí)      mírně zapojená, pomáhají mi plít nebo děti sázet různé kytičky a stromky, to je baví. Vnímám tam zase velkou podporu, ale není to tak, jak to mají rodinné farmy, že by to bylo i živobytí těch partnerů a partnerek, to určitě ne.

Jestli tomu správně rozumím, tak v době, kdy děláme tento rozhovor, je to první a stále jediná ovocná školka s certifikací ekologického zemědělství. Jaká byla tvoje motivace vstoupit do ekologie se školkou?

Pokud je mi známo, tak v současnosti jsme jediní. Dříve sice byly nějaké pokusy, ale nedopadlo to. Jednak mám rád výzvy a jednak mi ekologické zemědělství dává smysl, byť po stromech vypěstovaných v ekologickém zemědělství v tuto chvíli není poptávka. Nebo nevnímám, že by byla. Ale dává mi smysl připojit se k té značce, i když bych to mohl dělat jako Radim Pešek nebo Standa Boček, kteří jsou v zásadě také v režimu ekologického zemědělství a jejichž práce je naprosto úžasná, ale bez certifikace.

Tím, že to budu dělat v režimu ekologického zemědělství, ho i podporuju. Když mám certifikaci, dělám jí tím do určité míry i reklamu. Chci, aby v ekologickém režimu bylo víc ploch, a tímhle ukazuju, že to jde. 

Jakou přidanou hodnotu vnímáš v rámci certifikace jak pro sebe, tak pro zákazníka? Potažmo jaký je rozdíl mezi tím, kdybych stromek koupil od školkařů, jako je Boček, Pešek, nebo od tebe?

V podstatě žádný. Myslím, že ta certifikace mi v praxi nic moc nepřináší. 

Takže je to spíš symbolický postoj, který je pro tebe důležitý?

Ano, ale je také potřeba přiznat, že jsme na začátku, a nevím, co budu říkat za dva roky. Jsme ve svazu PRO-BIO, což mi přináší možnost, že mi s něčím poradí, ale já bych to dělal stejným způsobem, ať už bych tu certifikaci měl, nebo neměl. 

Vnímám tam přece jen jeden aspekt, a to je čitelnost. Certifikací se přihlásíš k plejádě praktik, které jí deklaruješ, a já mohu mít jistotu, že dodržuješ určitá transparentně definovaná pravidla. 

Tomu rozumím, na druhou stranu, že drtivá většina toho, co si lidé kupují z certifikovaného ekologického zemědělství, je potravina. Zatímco toto je teprve strom, to pro spoustu lidí může být něco divného. Z mého pohledu tím budeme deklarovat, že se nějakým způsobem staráme a pečujeme o půdu a krajinu. Děláme krajinu přívětivější.

A na co se chceš zaměřit v rámci nabídky školky?

V tuto chvíli na standardní ovocné druhy, jabloně, hrušně, třešně, slivoně, meruňky, mandloně, možná ořešáky. U jádrovin a třešní to bude v zásadě pouze sortiment starých odrůd, zatímco u meruněk a slivoní tam budou i novější odrůdy odolné šarce. 

Zaznamenal jsem nový fenomén chřadnutí hrušní. O jak velký problém se jedná a co se o tom ví?  

Chřadnutí hrušní je fytoplasma, tedy něco jako bakterie bez buněčné stěny. Napadá celý strom. U různých ovocných druhů se vyskytují různé fytoplasmy, ale zatím se ukazuje, že chřadnutí u hrušní má nejdestruktivnější efekt. Stromům zasychají letorosty i konce kořenů. Staré stromy se s tím vypořádávají relativně bez potíží, ale nové výsadby na to trpí velice a například v Rakousku v Mostviertelu nyní hromadně hynou patnáctileté výsadby hrušní a všichni jsou z toho zděšení. Aktuálně se tedy selektují odolné podnože a odrůdy a probíhá výzkum mnoha témat s tím souvisejících.

Rád bych se ještě vrátil k první otázce ohledně charakteristiky extenzivního a intenzivního ovocnářství, kdy v intenzivních ekologických a biodynamických sadech najdeme primárně nové odrůdy. Proč to tak vlastně je?

Důvodem je, že moderní odrůdy byly šlechtěné jako stolní ovoce. To znamená byly vyselektovány a vyšlechtěny tak, aby chutnaly mainstreamovému spotřebiteli, aby vypadaly dobře, aby přeprava byla snadná atd. Takže pro intenzivní ovocnářství jsou samozřejmě vhodnější než ty staré odrůdy. Ale já tady vnímám trošku díru na trhu v tom, že nikdo nenabízí staré odrůdy jako stolní ovoce. Myslím si, že po nich by poptávka byla také. Spousta lidí říká, že Matčino, které měli od babičky, se dnes nedá koupit, přitom by si ho rádi dali. I v tom intenzivním sadu by mohly být staré odrůdy, ale nejsou v tomto systému tolik odzkoušené. Jde o to, že když dáš starou odrůdu, třeba panenské české, na podnož M9 nebo M26, bude to jablko dvakrát větší, ale aromatických látek tam bude stejně jako v malém jablku na semenáčové podnoži. Dochází tam k různým změnám v plodech, takže otázka zní, jak by to fungovalo. Druhá věc je, že v intenzivním ovocnářství vysadíš nějakou odrůdu a k ní už je vytvořena metodika ošetřování. Takže si v intenzivním sadu můžeme vysadit panenské české, ale nikdo ti neřekne, jak to máš stříkat, protože to nikdo neví. Jde o celý soubor problémů, který brání tomu, aby se pěstovaly staré odrůdy v intenzivních sadech. Na druhou stranu u hrušní se pěstuje  spousta starých odrůd i v intenzivních sadech, typicky konference, svého času nejpěstovanější odrůda v Evropě. 

Vystudoval jsi environmentalistiku a filozofii na Masarykově univerzitě, kde jsi zkoumal vztah společnosti ke krajině. V roce 2016 jsi napsal článek s názvem Emancipace rostlin, který se objevil ve sborníku Katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity. V článku s odkazy na výzkumy píšeš, že rostliny jsou schopny projevovat emoce podobně jako člověk, že projevují náklonnost a dokážou mezi sebou komunikovat a pociťují bolest. Tvoje současná práce je postavena i na řezu stromů všech věků. Přestože se snažíš dosahovat čistých a co nejlépe vedených řezů, pokud aplikujeme teorie, na které se v článku odkazuješ, tak stromům je tímto způsobován stres a bolest. Zajímalo by mě, zda jsi se třeba na začátku své ovocnářské praxe musel nějak vypořádat se znalostmi z teorie a jestli se třeba stromům omluvíš, než je začneš prořezávat. Jak to máš nastavené?

Tak jak jsi to podal, to zní hodně esotericky. Je důležité říct, že je spousta výzkumů na to, že rostliny cítí stres a bolest, možná i něco, co bychom nazvali emocemi, ale je to jiné než u živočichů. Je to fyziologicky to, co my zažíváme jako bolest, ale není rovnítko mezi bolestí živočichů a bolestí rostlin. 

Pravidelně se staráš zhruba o 5 000 stromů po celé republice, které jsi vysadil, a každý rok u nich provádíš nějaký typ řezu. Podle výzkumů si rostliny pamatují osobu, která jim ublížila. Nemáš obavu, že si tě stromy pamatují a vyvoláváš v nich stres každý rok?

To, co říkáš, považuju za relevantní. Já jsem s environmentalistikou studoval i filozofii a věnoval jsem se dost etice, což s tím souvisí. Jednou jsem o řezu ovocných stromů diskutoval s mým kamarádem a dospěli jsme k myšlence, že je v tom jistá analogie k tomu, že člověk chodí k doktorovi. Vyvolává to v tobě nějaký stres, když je ti šedesát, dostaneš třeba předpis na nějaké léky nebo rehabilitace, a ty se díky tomu dožiješ vyššího věku. Podobným způsobem lze přistupovat k těm starým ovocným stromům. Tím, že je dobře ořežu, můžu dosáhnout toho, že budou vitálnější a budou žít déle. To je ideální postup. Pokud jde o mladé stromy, tak ty jsou vystaveny tolika stresu, že si nedokážu představit, že moje přítomnost, to, že ho jednou za rok přijdu ostříhat, by v něm vyvolávalo stres. Aby se něco takového mohlo vytvořit, muselo by to být na hodně pravidelné bázi. A druhá věc je, že pokud bych ten řez neudělal, nemá strom šanci na dlouhý život. Spousta lidí samozřejmě může argumentovat tím, že v přírodě by ho nikdo nestříhal, ale v přírodě by ho něco okousalo a vyvíjel by se úplně jinak. Já tomu stromu zajistím, aby ho nic neokousalo, aby dobře zakořenil po vyorání ve školce, což byl ostatně největší stres jeho života, a teď mu pomáhám ho překlenout. Určitě chovám ke stromům respekt a obrovskou pokoru, ale v samotné praxi to nevnímám tak esotericky, abych bych si s nimi povídal.                

Ovocný strom je kulturní výtvor, který je nekonkurenceschopný, pokud o něj a jeho bezprostřední okolí nepečuje člověk nebo zvířata. Když chodím po krajině, tak mě někdy přepadne taková fantaskní úzkost z toho, že úplně všechno, co je kolem mě, je konstrukt vytvořený lidmi, který má sloužit nějakému produkčnímu nebo estetickému účelu. Bez naší přítomnosti by krajina vypadala úplně jinak. Jak to reflektuješ?

Rozhodně je všechno antropocentrické. Pokud bychom byli biocentrici, tak bychom museli nějakým způsobem ubírat člověku prostor. Všechny argumenty, proč dělat krajinu mozaikovitou, proč sázet staré odrůdy do krajiny atd., to všechno vychází z antropocentrických argumentů. Biodiverzita, tu potřebujeme my, přírodě je to v určitém smyslu jedno. A stejně tak ty staré odrůdy, příroda absolutně nepotřebuje, aby plody byly velké, to je dáno kulturním vývojem a slouží to lidem. 

S tím souvisí naše předchozí diskuse o ekologickém a biodynamickém zemědělství. Když si vezmeš jakoukoliv příručku, metodiku nebo učebnici o zakládání sadů nebo pěstováním plodin v EZ, hemží se to frázemi o přirozenosti, přírodnosti, ale ty typy biotopů, které se lidskou hospodářskou nebo zemědělskou činností jakéhokoliv režimu vytváří, jsou velice nepřirozené. Jak říká Jaroslav Záhora, půda má jiné cíle, než má hospodář, a pokud bychom ji ponechali vlastnímu vývoji, tak směřuje k lesnímu společenství. 

Ano, vnímám to tak, že záleží, k čemu se chceme vracet. Podle mě se chceme vracet k 18. století, a to není přirozenost. My se chceme vracet k malebné krajině, která byla plná drobných políček, stromů, remízků atd., ale to byla lidmi velmi důkladně obhospodařovaná krajina. Krajina, kde se hospodařilo udržitelně, ale ne krajina, která by byla přirozená. Na druhou stranu, já osobně si myslím, že nelze dělat jednoduché kroky zpět. Svět se vyvíjí a potřebujeme hledat nová řešení současných problémů. Samozřejmě, inspirovat se tím, co fungovalo, je správné, ale potřebujeme přicházet i s novými řešeními a kombinovat to všechno dohromady.

Takže nad námi stále visí velká otázka, co je přirozenost v rámci zemědělského hospodaření, jak vymanévrovat z antropocentrického zacházení s přírodou a krajinou a kde jsou hranice toho, co od přírody očekávají lidé a co sama příroda. S výsadbou stromů se v posledních letech roztrhl pytel, jak v rámci obnovy lesních holin po těžbě kůrovcového dřeva, tak v rámci obnov alejí, remízků atd. Nicméně kromě toho, že tyto aktivity lákají také spekulanty s cílem vytěžit této činnosti maximální zisk, tak odborníci a studie upozorňují na to, že vysazování stromů nás nespasí, a dokonce tato aktivita může i uškodit. Uvádí se například dramatický úbytek ptáků otevřené krajiny, zejména té zemědělské. Chybí pestrá mozaika biotopů a rozčleňování velkých lánů stromy může být i kontraproduktivní. Stromy využívají dravci a dochází ke zvýšené predaci ptáků zemědělské krajiny hnízdících na zemi. Linie stromů napomáhá také pozemním predátorům. Osázení stromy polních mokřadů a podmáčených luk má také negativní dopad na čejky, kulíky, konipasy atd. 

Je potřeba říct, že výsadby stromů jsou do velké míry klimatický greenwashing. Když to zjednoduším, spousta lidí to vnímá tak, že jdou vysadit stromy, a tím si odškrtnou položku „udělal jsem něco pro přírodu“. Bohužel tak to funguje. Měl jsem období, kdy jsem chvíli uvažoval, že právě z tohoto důvodu se na to vykašlu. Měl jsem morální dilema. Já myslím, že ať tak, nebo tak, výsadby potřeba jsou. Nemám ambici zachránit tím klima, je to kapka v oceánu. Mým úkolem je zpestřit krajinu a zvýšit její biodiverzitu, a případně částečně pomoci předcházet erozi a pozitivně podporovat místní mikroklima. A pokud jde o ničení přirozených biotopů výsadbami stromů, které jsou hodnotnější, jak jsi říkal, tak samozřejmě na to dbám a doufám, že jsem nikde nic takového nesázel, nevím o tom. Určitě, výsadbou se dá zkazit spousta věcí. Teď jde o to, jaké procento nelesních výsadeb reálně ohrožují cenné biotopy. Nemyslím si, že to bude nějak dramatické.

Pokud bychom tu otázku otočili a navrhli, jak vysazovat s příznivým dopadem, jaké principy bys uplatnil?

Zásadnější rizika výsadeb vnímám víc v té společenské roli. Vysazování stromů je sice greenwashing, ale na druhou stranu je to jedna z mála věcí, která dokáže aktivizovat velkou část společnosti k tomu něco reálně udělat. V mnoha případech to ale dopadne tak, že se to vysadí z mnoha důvodů blbě. Vybere se špatná podnož, špatná odrůda, nedostatečná ochrana proti zvěři, bez opory, bez výchovného řezu, bez zálivky atd. a výsadba zanikne. A veškerá ta aktivizační schopnost a energie, která do toho byla vložena, jednak přijde vniveč, ale taky často vyústí v efekt frustrace, takže ti lidé se už příště neaktivizují – řeknou si, že ani toto nemělo smysl, tak kašlu na všechno. Děje se to stále a spousta výsadeb, které se vysází komunitně, je špatných. 

Když jsem přemýšlel nad tím, kdy jsme se poprvé potkali, tak jsem si vzpomněl na rok 2013 nebo 2014, bylo to v brněnské družstevní kavárně u Tří Ocásků, kde jsme s lidmi z AMPI, Ekumenické akademie a dalšími tvořili něco, co jsme nazvali Iniciativa potravinové suverenity. Měli jsme ambici věnovat se transformaci potravinového systému a výsledkem byla jakási koalice neziskovek a jedinců a dvě fóra potravinové suverenity. Iniciativa potravinové suverenity v tuto chvíli spíš hibernuje, nicméně ta témata se propsala do diskurzu, zejména pojem potravinová suverenita, který jsme zavedli do českého prostředí.  Myslím, že jsme se pokusili přenést emancipační společensko-politický rámec potravinové suverenity z jednoho kontextu do druhého, ze zemí globálního Jihu, od aktérů, kteří čelí takové míře nerovnosti a systémového násilí, které my vůbec neznáme. A domnívám se, že jsme to dodnes nedokázali adekvátně překlopit do naší reality. Sdílíme společné trendy, jako je koncentrace moci ve výrobně-distribučním řetězci, dopady průmyslového hospodaření na přírodu a lidské zdraví atd. Zajímalo by mě, jestli ještě přemýšlíš nad tématy, která jsme tehdy řešili, vzpomeneš si někdy na problematiku potravinové suverenity? Co to pro tebe dnes znamená?

Já bych to rád vztáhl k ovocným stromům nebo k ovoci, protože to je mi blízké. Tak jak se mluví třeba o právu na bydlení, tak si myslím, že by se mělo mluvit o právu na kvalitní jídlo nebo kvalitní potraviny. Tak vnímám já rámec potravinové suverenity, byť vím, že je širší a komplikovanější, ale vlastně ten vhled do toho nemám tak hluboký. Určitě vnímám, že právo na kvalitní potraviny je potlačeno, a určitě na tom mají velký podíl nadnárodní firmy s obchodními řetězci. Na druhou stranu lidé dnes neví, co je kvalitní potravina, a už vůbec netuší, kde by ji mohli získat. A přitom ovoce v krajině je strašně moc, a nikdo ho nesbírá, ačkoliv je mnohem kvalitnější než to, které je v regálech supermarketů. Spousta lidí si může jít načesat ovoce pro vlastní potřebu, a tím si takovým minipodílem zajistit jakousi potravinovou suverenitu. To, že vědomě nejdu koupit hrušky do supermarketu, ale natrhat si je do aleje, vnímám i jako jakýsi politický krok. To, že jdeš do krajiny, která je veřejným prostorem, respektive ovocných sadů, které jsou na veřejně přístupných místech ve vlastnictví státu nebo obce. Souvisí to i s dosažením vlastní soběstačnosti, ale víc to vnímám jako typ angažovanosti. 

S jakými motivacemi se setkáváš u lidí, kteří si od tebe nechávají vysadit sad nebo obecně ovocné stromy?

Je potřeba říct, že se setkávám s určitým vzorkem společnosti. Ti, kteří mě osloví, chtějí, aby byla výsadba založena kvalitně a co nejpečlivěji. Určitě to není homogenní skupina, ale pojí je skutečnost, že vnímají ovocné stromy jako jakousi hodnotu v krajině nebo v zahradě, ne jako pouhou produkci. Ta hodnota je pro každého samozřejmě definována trošku jinak – může to být podnikatelský záměr, někdo chce ciderový sad a je přesvědčen, že na semenných podnožích z toho bude kvalitnější cider. Počítá s tím, že o to bude jednodušší péče, to mu vyhovuje. Potom jsou to lidé, kteří chtějí mít zálibu nebo mít o co se starat na důchod nebo po padesátce, ale zároveň chtějí, aby to bylo i nějak ekonomicky udržitelné. Byť všichni, kterým sázíme ovocné sady, počítají s tím, že je to neuživí. Nebo si uvědomují, že k tomu, aby je to uživilo, musí vytvořit přidanou hodnotu, nějak specificky ovoce zpracovat. Určitě nikdo je nesází pouze pro tu produkci, vidím obrovský význam v tom, že jim to přijde hodnotné pro krajinu, pro biodiverzitu. Pak jsou to třeba mladší páry, které zakládají rodiny a chtějí mít hezkou zahradu u domu, malý sad, tak aby něco plodilo. Často jsou to lidé, kteří zdědili nebo koupili ornou půdu, nechtějí, aby tam pěstoval plodiny nějaký agropodnik konvenčně, a zároveň nechtějí sami zemědělčit, takže jim dává smysl vysadit extenzivní sad.