25% a 30% BIO

Anketa: Dočkáme se rozšíření ekologického zemědělství a biopotravin?

Zeptali jsme se tří významných osobností ekologického zemědělství v České republice, zda a za jakých předpokladů může Česká republika dosáhnout zvýšení podílu ekologických ploch a biopotravin.

1. Národní akční plán pro EZ na období 2021–2027 stanovuje strategický cíl dosáhnout 22% podílu ekologických ploch na celkové zemědělské půdě v ČR. Evropská komise ve strategii Farm to Fork navíc stanovuje cíl dosáhnout 25% plochy zemědělské půdy v EZ do roku 2030. Je reálné dosáhnout těchto cílů? A za jakých předpokladů?

Jiří Urban: Ano, je to reálné. Stát se musí více zaměřit na rozvoj EZ v citlivých oblastech, jako je ochrana vod a ochrana přírody (NP, CHKO a další). Tím se získají velké plochy. Dále je potřeba posílit know-how a poradenství pro konverzi na EZ na orné půdě i v produkčních oblastech.

Andrea Hrabalová: Ano, tento cíl byl nastaven dle stávajícího vývoje. U nás jde o navýšení z 16 na 25 %, není to takový skok jako v Německu, a strategický plán zachoval na rozdíl od některých členských zemí podporu ekofarem, včetně změkčení podmínky umožňující souběh konvenčního a ekologického hospodaření.

Ale to se bavíme jen o cíli, který určuje rozsah půdy v EZ, nikoli o tom, že ten sektor bude bez problémů fungovat…

Jan Valeška: Reálné to samozřejmě je, předpokladem je však široká politická vůle a vytvoření vhodné

infrastruktury pro konverzi farem na orné půdě (z dalších trvalých travních porostů už dalších 10 % pravděpodobně nevytvoříme).

2. Co je třeba udělat nyní – po stránce politické?

Jiří Urban:  Např. přetvořit podpůrné programy na ochranu vod pro Prahu na Želivce pouze na podporu EZ a program postupně rozšířit na ochranu zdrojů pitné vody pro Brno a další velká města.
Je sice možná i částečná konverze na EZ jednoho podniku, v Bruselu je ale třeba vyjednat (možná výjimku pro ČR), aby se velký podnik mohl rozdělit na konvenční a ekologickou část i s chovem skotu v obou částech. Např. dojnice konvenčně a samostatné středisko s chovem krav bez tržní produkce mléka (kojící krávy) v EZ.

Andrea Hrabalová: V Německu jde o obrovský skok v rozloze, je u nich ale poptávka po biosurovinách a dovážejí je ve velkém – jsou největšími dovozci bioproduktů!

V České republice není hlavním motivem pro růst ploch v EZ poptávka, ale byly to a stále jsou dotace  a hlavním nástrojem zemědělské politiky je pak Program rozvoje venkova, teď Strategický plán. Takže za mne je potřeba udržet podporu EZ i v dalším období.

Jan Valeška: Je třeba vytvořit podmínky pro poradenský systém směrem ke konverzi a ekonomice ekofarem (tj. vytvořit síť poradců, kteří ideálně zdarma, tedy za dotace, budou farmy provádět procesem konverze jak legislativně, tak prakticky a pomohou jim vytvořit i byznys plán). Nezbytným krokem je také posílení odbytu, zde by politicky nejspíš nejvíc pomohly „veřejné nákupy“ z EZ (tedy ono stále omílané zavedení povinnosti používat bio u některých typů veřejného stravování).

3.  Jak lze přesvědčit konvenčně hospodařící zemědělce, aby se podíleli na plánovaném navýšení, a to primárně na orné půdě? Případně jak lze zajistit navýšení počtu ekologicky hospodařících zemědělců? 

Jiří Urban: Odbyt, státní programy – biopotraviny do škol a státních stravovacích zařízení. Poradenství, školství, demonstrační farmy…

Andrea Hrabalová: Musí se jim to vyplatit. V řadách konvenčních zemědělců je méně srdcařů a více ekonomů, což je dobře, a diskuze s konvenčními zemědělci posune vývoj EZ. Jen doufám, že správným směrem a nedojde ke snížení úrovně kvality.

Jan Valeška: Musí mít jasný postup, jak do EZ přejít, a představu, kde budou odbytovat. Poradenský systém musí být snadno přístupný a kvalitní a odbyt musí být stabilní, tedy první lze vytvořit pravděpodobně přibližně za 2–3 roky.

4. Co znamená navýšení objemu zemědělské půdy a biopotravin pro účastníky ekologického odvětví v hodnotovém řetězci (prvovýroba– zpracování–distribuce–spotřebitelé), jsou na to připraveni?

Jiří Urban: Jde spíše o marketing výrobků (biopotravin). Pokud budou lidé bio kupovat, tak se zpracovatelé a obchodníci bez problému přizpůsobí (provedou konverzi celých provozů nebo jejich částí nebo konvenční a bio časově oddělí). To není problém.

 Andrea Hrabalová: Zvýší se logicky zemědělská produkce, část zpracovatelů (větších a konvenčních) získá surovinu, o které nyní tvrdí, že její objem je pro ně příliš malý, aby se do biodistribuce pouštěli. Myslím si, že se to zvládne, obchodníci jsou na zvýšení objemu bioprodukce připraveni, síť funguje, zaskřípe to spíše u spotřebitelů. Odbyt bio v ČR roste a roste rychleji než prvovýroba (o 10 až 30 %), ale tento procentní růst je z malého objemu a nízký zájem o biopotraviny je podle mne kritickým místem řetězce.

Už dnes dost bioprodukce končí v konvenci nebo za hranicemi. Co se stane, pokud konvence naskočí do EZ a odbyt bude stejný, netuším. Třeba se ale EZ podnikatelsky zvedne – vzroste konkurence, sektor se zase o něco víc zprofesionalizuje a nové farmy budou úspěšnější i v tlaku na odbyt či jeho novém budování. Kdo ví?

Jan Valeška: Rozhodně nejsou, zpracovatelský a distribuční systém je zde podvyživený a pravděpodobně by potřeboval buď legislativní úlevy (tj. např. bezobalové obchody se musejí registrovat jako distributoři na rozdíl od maloobchodů?), daňovou úlevou (snížení DPH na bioprodukty?), nebo razantní podporu v jednání se supermarkety.

5. Aby se občané mohli rozhodovat informovaně, měli by spotřebitelé vědět, jak potraviny a formy zemědělství ovlivňují naše zdraví a naši ekologickou a klimatickou stopu. Je podle vás informovanost o sociálních, ekonomických a ekologických dopadech konvenční a ekologické produkce potravin dostatečná? 

Jiří Urban: Není, spotřebitelé jsou nyní mateni podobnými záměry, které ale nejsou komplexní, nejsou certifikované a jejich výstupem nejsou specificky značené potraviny. Např. regenerativní zemědělství, nízkoreziduální systémy, integrovaná produkce, environmentální zemědělství…

Andrea Hrabalová: Není. Proto to taky EU řeší, jak po stránce pravidel zelených tvrzení, budoucího značení udržitelnosti, tak podporou informačních kampaní a všemožně se všichni snažíme zvýšit povědomí lidí o této problematice. Řeší se i snížení DPH na biopotraviny, aby došlo ke srovnání cen a zdravější potraviny byly pro lidi dostupnější. Je potřeba v tom vytrvat a neustále pracovat na propagaci, osvětě, školení, vzdělávání apod.

Jan Valeška: Osobně se domnívám, že informovanost bohužel nestačí (a i tak ji považuji za selhání celého našeho sektoru, protože po letech je stále ve veřejném diskursu bio považováno za podvod, v lepším případě za marketingový trik) a neexistuje rovnítko mezi informovaným spotřebitelem a odpovědným nákupem, ale je třeba změnit diskurs – dokud bude bio sprosté slovo pro prezidenta, ministra zemědělství a další decision makery, většinu státní správy a média, pak je jakákoliv objektivní informovanost k ničemu, protože stejně nakupujeme spíš citem a nápodobou. Obecně je prostě stále nešťastné, že bio je „značka“, něco mimořádného, pro „lepší lidi“. Ve chvíli, kdy by to bylo opačně a označovat by se musela konvence, mohlo by dojít k proměně tohoto paradigmatu.

6. Národní akční plán pro EZ stanovuje také zajistit financování výzkumu a poradenství v EZ. V jakém stavu je výzkum a poradenství nyní, co je nutné udělat pro rozvoj těchto dvou oblastí a kdo by se na tom měl primárně podílet?

Jiří Urban: Potřebujeme zapojit specializovaný institut pro výzkum a vývoj v EZ do státem podporovaných výzkumných institucí. Původně to měl být Bioinstitut, ale splnit kritéria pro institucionální podporu se dosud nepodařilo. Roli supluje Česká technologická platforma pro ekologické zemědělství (ČTPEZ), ale pro mnoho členů platformy není EZ prioritou.

Andrea Hrabalová: Toto opět není výzvou jen pro ČR, výzkum setrvává v zaběhaných kolejích obecně – výzkumníkům se nechce rozvíjet nová témata, s nimiž nemají zkušenost a která vyžadují více práce. Výzkum navíc nahlíží na zemědělství spíš jako na prostor, kde si něco sám zkouší, než aby přibral na palubu samotné zemědělce. Ale i to se pomalu mění, jen to chce čas a každá země/kultura je na tom jinak. Proto EU nově podporuje iniciativy Evropského inovačního partnerství (EIP), Living Labs a projekty, na nichž se podílí více aktérů.

V české Národní agentuře pro zemědělský výzkum (NAZV) se také přibrali koncoví uživatelé, zemědělci praktici, jako podmínka projektu. To, že to zatím neumíme, víme a opět musíme vytrvat a učit se spolupracovat.

Výzkum v EZ tvoří cca 5 % rozpočtu NAZV namísto ideálních 16 % dle rozlohy půdy v EZ, ale věřím, že by to bylo více, pokud by projekty na toto téma byly skutečně podávány. Rozpočet na výzkum v EZ je jen jedním faktorem, je třeba se naučit i zmiňované spolupráci,  motivovat se navzájem  – vědci, poradci, zemědělci – ke spolupráci nad výzkumnými tématy a nacházet společnou řeč – výzkumníci se zemědělci si totiž často nerozumí. Výzkum se zaměřuje hlavně na praxi a praxe požaduje výsledky rychleji. To vše je třeba rozvíjet.

Jak funguje poradenství, vůbec netuším, abych řekla pravdu. V minulosti bylo poradenství na farmě dotováno 40 000 Kč z Programu pro rozvoj venkova  a ještě dříve existovaly dotace za skupinové poradenství. Občas to fungovalo dobře, občas to bylo jen na papíře a dotace se rozdělila za fiktivní poradenství mezi poradce a zemědělce. Opět jde o slabé místo v celé Evropě a cestu k ideálnímu poradenství zatím hledáme. Zda to vylepší budovaná Agentura komunikačních a informačních systémů (AKIS) a různé online platformy, akreditace vybraných společností, které na poradenství získají razítko, nebo zda mají radit výzkumníci či speciální vědci na VŠ, netuším.

Měl by to řešit ve všech směrech stát – máme radu pro výzkum a v zemědělství a MZe by mělo určit nějakou strategii výzkumu v EZ, pokyn, např. koncepčně určit, že se nějaký malý tým v daném státem placeném výzkumném ústavu bude věnovat EZ, a posléze zvýhodnit, nebo alespoň vyhodnocovat rozsah rozpočtu na výzkum věnovaný udržitelným projektům. V Německu např. existuje spolkový program BÖL s rozpočtem cca 30 mil. eur na výzkum a další podpůrné akce pro EZ a EK promuje, že vyčlení 30 % rozpočtu z programu Horizont Evropa pro oblast zemědělství, lesnictví a venkov na témata relevantní pro ekologický sektor. Takovou zprávu by bylo potřeba vyslat směrem k vědcům i v ČR.

Stejně tak je potřeba iniciativa „odspodu“ – motivace jednotlivých vědců, zemědělských svazů, nevládních organizací otevírat témata a předkládat potřeby sektoru, aby se nakonec podařilo rozpočet pro EZ vyčerpat.

K poradenství se nevyjadřuji, nemám radu. Jde o velmi potřebnou aktivitu a její naplnění vidím v tom, že se využijí všechny dostupné způsoby – státní poradci, soukromí poradci, demofarmy, pilotní projekty, dotační program…, netuším, co bude fungovat. Oblast poradenství v zemědělství má na starosti Ústav zemědělské ekonomiky a informací (ÚZEI), takže orgán bychom měli, teď jen pro jednotlivá oddělení získat experty, třeba i zahraniční.

Jan Valeška: Domnívám se, že výzkum EZ stále nedostává oněch 15 % prostředků podle ploch, které EZ zaujímá, což byl pravděpodobně nevyslovený cíl Akčního plánu, i tak je vidět, že EZ je předmětem výzkumu na mnoha úrovních, z pozice laika je pro mě otázkou prostupnost výsledků výzkumu na veřejnost, tedy nejen k praktikům zemědělcům, ale např. i vzdělavatelům, obchodníkům apod. Je tedy třeba navýšit prostředky do výzkumu alespoň na úroveň 15 % a zlepšit jeho využití. Poradenství je dle mého názoru v tuzemsku ve velmi špatné kondici, chybějí nám poradci pro praxi, ovšem je fakt, že o ně zkrátka mezi zemědělci není plošný zájem. Co pro to ale udělat, to mohu ze své pozice těžko soudit…

7. Národní akční plán pro EZ stanovuje také cíl dosáhnout 4% podílu biopotravin na celkové spotřebě potravin a nápojů, včetně dosažení 5% podílu biopotravin ve veřejném stravování. Vzhledem k akutním environmentálním, zdravotním a sociálním výzvám se zdá být tento cíl velice nízký, i tak bude zřejmě náročné ho naplnit. Lze ho podle vás naplnit? 

Jiří Urban: Bude to dosti těžké, ale lze to. Bude to chtít národní podpory odbytu a propagace, včetně podpůrných dotačních programů, jako je např. QCZ v rámci tzv. programů „kvality“ = národní dotace.

Andrea Hrabalová: Ano. Co se týče procentuálního zastoupení biopotravin ve veřejném stravování, zatím se ani nesleduje pořádně, jde o jakési odhady. Pokud by se skutečně začalo sledovat, kolik biopotravin je ve školním stravování, možná to podle mne bude i více… Sleduje to sice ÚZEI, ale bylo by dobré se na toto téma více zaměřit a data precizovat.

Opět je to téma, se kterým začínáme a které souvisí s osvětou, proč vůbec bio kupovat. Navíc některé instituce se mohou vyšplhat na 20 %, pro jiné bude bio nedostupné/nereálné. Důležitá je  národní strategie – cíl, ke kterému vzhlížíme, a momentálně zejména rozjezd aktivit a jejich opora. Jinými slovy: nejde o procenta, jde o to, že chceme tímto směrem jít a něco pro to děláme.

Aktuálně činí celkový podíl biopotravin na obratu za potraviny v ČR přibližně 2 %, jde nám tedy o zdvojnásobení spotřeby bio. Opět se musíme nejprve zamyslet nad tím, zda je současné procento v pořádku – ÚZEI nemá páku dostat obraty za bio z řetězců, dělají se odhady a určité metody dopočtů, téma není prioritou, proto se počítá, jak to jde… Možná je to i více a možná i méně… Vzala bych to z druhého konce – kolik máme zemědělské produkce, jak umíme zpracovat a zajistit odbyt toho, co máme… Pokud budeme jen tlačit procenta, může se nám stát, že naplníme cíl, ale importovanými biopotravinami, a to nechceme. Lépe tedy začít obráceně, od produkce, a vymyslet, jak se věnovat odbytu z farem přes zpracovatele až po trh. Netuším bohužel jaký použít nástroj, napadá mne jen podpora datová a informační – zprůhlednit produkci a trh, vědět, kde se co produkuje a kde je co dostupné…

Jan Valeška: Je to zoufale málo, ale v kontextu ČR byl tento cíl ještě velmi ambiciózní, navíc v dnešní inflační spirále vidíme dramatické omezování spotřeby obecně, což se jistě dotkne i „luxusnějšího“ zboží, jakým bio bohužel stále je. Obávám se, že se cíl spotřeby mezi obyvateli naplnit nepodaří. Jiné to je u podílu ve veřejném stravování, kde jde jen o politickou vůli a odvahu. Doufám, že tento cíl se naplnit podaří, otázkou je, zda na druhé, tedy dodavatelské straně bude dostatek kapacit tento nový, a řekněme si upřímně, dost specifický trh sanovat…

8. Co pro naplnění cílů Národní akční plán pro EZ a cíle F2F dělají členské svazy, vláda a MZe?

Jiří Urban:  Pro realizaci/plnění cílů AP EZ bude nutné k Akčnímu plánu vypracovat realizační program EZ s rozpočtem, jako to má např. Národní akční plán pro udržitelné používání pesticidů (NAP).

Andrea Hrabalová: Věřím, že nějakým způsobem se podílejí všichni – zda dobře a dostatečně, nebo špatně, ať hodnotí někdo jiný. Dovolím si jen poznámku: přestaňme bojovat a začněme spolupracovat.

A pak jen drobný povzdech, že kapacita EZ  jako rozvíjejícího se sektoru je stále hrozně podceňována. Aktivita a energie přichází zejména od nevládních organizací – svazů – nikoli od zaměstnanců „bezpečně zafixovaných“ v nějakých institucích. Jinak řečeno, není dost lidí a kapacit, aby všechny výše zmíněné potřebné akce tlačili vpřed, a to jsme se bavili hlavně o výzkumu a poradenství – kde je podpora rozvoje osvěty, odbytu ve stravování a rozvoj odbytu obecně, budování bioregionů, hodnocení politiky a návrh nových titulů, budování trhu s bioosivy, řešení dopadů GMO, připomínkování budoucí politiky EU a držení kroku s událostmi v zahraničí, PR … a jiných akcí, které EZ potřebuje!?

Jan Valeška: Doufám, že každý dělá, co může, když se k nim zavázali, byť Akčnímu plánu stále chybí jednoznačný finanční rámec ve formátu: tady máme cíl a k němu XY korun odsud pro tuto odpovědnou instituci, tak jako je tomu v některých okolních státech.

Připravil Tomáš Uhnák

Andrea Hrabalová

Jiří Urban

Jan Valeška

Na podobné a stejné otázky se ptali i naši kolegové v Německu předsedkyně představenstva BÖLW (Svaz producentů biopotravin)Tiny Andres a obchodního vedoucího představenstva Petera Röhriga. 30 % zemědělské půdy v ekologickém zemědělství a odpovídající podíl biopotravin na trhu s potravinami do roku 2030 – takový je cíl německé spolkové vlády. Momentálně jsme na 10,8 % půdy a 6,8 % potravin. Jak by se mohlo v následujících letech podařit dosáhnout tohoto cíle?  

30 % BIO 

Co to znamená pro celý řetězec tvorby hodnoty?

Otázky: Katrin Bader

Je dosažení 30% cíle realistické?

Tina Andres: Existuje shoda v tom, že strukturální změna je naléhavě nutná. Cíl je to tedy ambiciózní, nicméně proveditelný. Podíváme-li se na dramatický vývoj klimatické krize a vymírání druhů, je 30 % v ekologii stále ještě málo. K ekologické krizi musíme navíc přičíst hrozivé důsledky války na Ukrajině, což ještě zvyšuje naléhavost této změny.

Peter Röhrig: Co se týče ploch, v nedávné minulosti jsme měli opakovaně roky s dobrou dynamikou konverze na ekologické zemědělství, která ukazuje, že 30 % do roku 2030 reálných je. A co se týče poptávky po biopotravinách, z obratu obchodů s biopotravinami je zřejmé, že zákazníci už se do toho dávno pustili.

Co je proto nyní třeba udělat po stránce politické?

Peter Röhrig: „Bio“ a „eko“ musí být bráno v úvahu u všech zákonů a investic. Ekologické cíle spolkové republiky, spolkových zemí a Evropské unie však zatím nejsou v souladu s konkrétní politikou. Například zemědělská politika: u aktuálních plánů Německa týkajících se nové unijní zemědělské politiky zatím spolková republika příliš nepočítá s podporou ekofarem, ty mají být dokonce z určitých dotačních programů vyloučeny, což je absurdní a fatální zároveň. Stěží by se našel jiný sektor, který by byl tak silně regulovaný a dotovaný jako zemědělství. Pak je významným faktorem otázka, jestli ty miliardy eur rozdělované v rámci zemědělské politiky EU skutečně odměňují ekologické výkony ekozemědělců, anebo jestli je ekozemědělství naopak znevýhodňováno. Na tom závisí, kolik zemědělců se skutečně rozhodne pro přechod na bio.

Tina Andres: Stejně tak je zásadní, aby se německý trh s potravinami orientoval více na biopotraviny a aby pro zpracovatelské firmy bylo udržitelné hospodaření možné a atraktivní. Například podpora investic není momentálně vázána na to, jestli má jít o biomlýn, nebo o uhelnou elektrárnu, a to je na překážku trvalé udržitelnosti. Kdo chce mít 30 % bio, musí také 30 % zemědělského výzkumu orientovat na ekologii, zavést 30 % biopotravin do jídelen, investovat do vzdělávání lidí z praxe a do učebních oborů. Co se týče zemědělského výzkumu, ten ekologický tvoří momentálně směšná 2 %.

Kdo to zaplatí?

Tina Andres: V konečném důsledku nejde o to investovat víc peněz, ale investovat je jinak. Už dnes totiž platíme vysokou cenu. Škody na životním prostředí způsobované jenom německým zemědělstvím čítají ročně 60 miliard eur a jsou vyšší než hrubý produkt tohoto sektoru. A kdo dnes platí chybnou zemědělskou politiku a jí způsobené enormní škody na životním prostředí? My všichni! Čím déle budeme čekat, tím to bude dražší.

Peter Röhrig: Správně. Při změně kurzu ve výživě je to stejné jako v energetice, kde se bude více investovat do obnovitelných energií a méně dotací poteče do systémů, jako je uhlí, u kterého lidé pochopili, že je škodlivé.

Jak přesvědčit i těch chybějících 20 % všech podniků?

Peter Röhrig: Farmáři mají o přechod na bio zájem. I zákazníci kupují čím dál víc biopotravin. Tento potenciál musí spolková republika i jednotlivé spolkové země využít pomocí dobrých a stabilních rámcových podmínek. Tak aby si farmáři mohli s jistotou říci: Bio je moje budoucnost, bio má perspektivu.

Tina Andres: V minulosti se biosektor rozvíjel navzdory politikům. Tato vláda má ve spolupráci s ekonomickou sférou a celou společností velkou šanci úspěšně provést změnu kurzu ve výživě obyvatelstva. K tomu je nutné, aby všichni, kdo se chtějí věnovat ekozemědělství nebo ho podporovat, zřetelně cítili ze strany vlády vítr v zádech.

Co to pro aktéry biosektoru znamená v řetězci tvorby hodnot – jsou na to připraveni?

Tina Andres: Mít 30 % ploch v ekologii se podaří jen tehdy, pokud se bude rozvíjet i zpracování, obchod a veřejné stravování a pokud budou realizována opatření ve vzdělávání odborných sil. Za posledních 15 let se obrat biopotravin téměř ztrojnásobil, počet ekofarem a ekofirem v navazujících oborech se více než zdvojnásobil. Je nezbytné, aby tento trend pokračoval. Také strategie výživy obyvatelstva chce nastavit výhybky tak, aby se lidé naučili jíst zdravě a vstřícně k naší planetě.

Abychom se my všichni mohli informovaně rozhodovat, musíme se znovu naučit, jak se naše potraviny produkují, jaké účinky má naše jídlo na naše vlastní zdraví a jakou zanechává ekologickou a klimatickou stopu.

Peter Röhrig:Je dobře a je to důležité, že spolková vláda se v koaliční smlouvě zavazuje ke 30 % ploch v ekologii a také k rozvoji celého biosektoru. Změna kurzu ve výživě se ale nakonec podaří jen ve spolupráci s občany, s našimi partnery z neziskových organizací a z oblasti vědy.

Co pro to dělá BÖLW a jeho členské svazy?

Peter Röhrig: Staráme se o to, aby se do vlády dostávaly informace z praxe, aby její členové věděli, jaká transformace je nutná od pole až po talíř.

Tina Andres: Správně! Týká se to rámcových podmínek pro každý statek, mlýn nebo prodejnu, stejně jako vzdělávacích struktur, změn ve výzkumu, udržitelné přestavby daňových systémů a cenotvorby a mnohého dalšího. Podniky potřebují mít jistotu, že se ekonomické podmínky nebudou každou chvíli měnit. Kromě vhodných podmínek je totiž právě tak důležitá spolehlivost.

Je 30 % v ekologii dostačujících?

Peter Röhrig: Dříve či později bude bio standardem. Na cestě k tomu je dobré a prospěšné vytyčit si dílčí cíle, jako je oněch 30 %. Transformace je díky tomu konkrétnější jak pro politiky, tak pro firmy a celou společnost.

Tina Andres: Je nezbytné, aby se naše výživa stala kompletně obnovitelnou, jako se kompletně obnovitelnou musí stát i naše výroba energií. Řečeno slovy mého předchůdce u BÖLW Felixe Löwensteina: Buď budeme jíst ekologicky, anebo vůbec.

Tina Andres

Peter Röhrig